Zimní přechod Brd – 27.1. 2018

Sešli jsme se v 7:15 na kralupském nádraží. Sešli jsme se tu proto, abychom pokořili každoroční přechod Brd. Připraveni s pevnou obuví, nepromokavým oblečením,náhradními ponožkami, šátkem ošátkovaní, dobrou svačinkou od maminek a teplým čajíkem v batohu vybaveni a hlavně desaterem bez bačkor, protože ty jsme si všichni nechali doma.

Nastoupili jsme do vlaku, kterým jsme jeli do Holešovic. Odkud jsme se dalším vlakem dostali na hlavní nádraží, kde jsme si dali chvíli pauzu, než jsme nastoupili do posledního vlaku. Vlaku plného skautů a skautek, kteří měli stejnou cestu (do Mníšku pod Brdy).

Zde jsme pronásledovali naše skautské druhy, pochodující směrem do Brd (na Kytínskou louku). Ovšem nás zase pronásledovala skupinka našich skautů s vedoucím Nikem v čele bandy a třemi skautkami z našeho střediska v závěsu.

Po příchodu na louku, kde se skauti každoročně scházejí již téměř 40 let,  jsme se rozutekli na všechny strany. Někteří takzvaně obchodovali s brděnkami (vyměňovali s dalšími skauty a seznamovali se s nimi), jiní zvolili metodu Pit stop – doplnit zásoby cukru vhodně zvolenou částí svačinky, další se pak šli pozdravit s kamarády, kteří se pochodu rok co rok též účastní.

Jeden náš užasný rádce (který ztratil niť, při psaní do kroniky, poznámka Doubravky: ano, jedná se o rádce Ondru 😊) s úžasnou Májou se například připletli ke skautům z Čelákovic, kteří tam měli ukulele, a začali s nimi hrát a zpívat.

Poté co se naše malá vlčátka řádně vyblbli a vyřadili, jsme se odebrali do půlkruhu všech přítomných skautů a skautek, kteří obklopili stožár s vlajkou a pět skautů stojících uprostřed (zástupci vedení okresu). K našemu překvapení tam mezi nimi stál i náš vedoucí Nik. Po proslovu nejvyšších skautů jsme byli všichni požádáni, abychom zazpívali naše skautské pokřiky. Náš zní takto:

Sídlíme v srdci Evropy,

ve městě jménem Kralupy.

Žluté šátky, hnědé košile

na prsou skautská lilie.

Na přezkách Buď připraven,

Stopaře ven volá den!

Po zaznění asi 40 pokřiků (ano, bylo tam asi 40 oddílů) setkání skončilo. Zbývalo už jen dojít na vlak a dojet domů. Cestou, ale jinou cestou než jakou jsme přišli, jsme si zahráli pár úžasných her od Doubravky, například skvělou a všemiznámou hru ,, Ukryj se po cestě, ať tě vedoucí nenajdou´´, nebo Bomba!/Nálet!/Tygr!/Pštros!/Povodeň!, vyfotili jsme se na kmeni stromu, potkali dva koně, našli pomník zastřeleného myslivce, pohráli si na hřišti, až jsme nakonec v temném světle noci došli na vlakové nádraží Řevnice. Odtud se jelo do Prahy (na Hlavního nádraží). Tam jsme si prohlédli památníky Wintonových dětí a poslechli si vyprávění o siru Nicolasu Wintonovi, který zachránil hromadu (přes 600!) dětí před nacisty.

Tam se s námi také rozloučil Ondra, který zůstal v Praze. Dále jsme se odebrali do vlaku směrem do Kralup, kde naše krásná a celkem dlouhá výprava skončila.

Ondra a Doubravka

?>