Prokopské údolí – 26.5. 2018

Začíná krásný den. Den, který strávíme s brášky, vlčaty, v Prokopském a Dalejském údolí (tedy na dně pravěkého moře, obklopeni pravěkými útesy se zkamenělými pravěkými živočichy). Vlakem, metrem, vlakem se dostáváme na nádraží v Hlubočepech. To je náš dnešní start i cíl.

Nejprve podcházíme nádherný a velmi vysoký (prý 25m) viadukt. A pak již vyrážíme objevovat krásu zdejších skal a lesů (které tu ještě před 100 lety nebyly, jak zjišťujeme na cedulích, kterými je celá naše cesta lemovaná).

První zastávkou je jezírko. Neobyčejně zajímavou cestou přes balvany a mezi skálami pokračujeme k 1. hřišti – Slonímu (u nějž poprvé čteme o Trilobitech a panu Barrandienovi). S příslibem dalších hřišť se vlčata s novým dřevěným kamarádem loučí.

A ano, za rohem je další hřiště. A za ním ještě něco mnohem zajímavějšího – tunel ve skále!

Jak je každému vlčeti vlastní, nevolí nudnou a snazší cestu, ale zábavnější a složitější. Proto se s celou partou dostáváme do bodu, kdy každý musí skočit. Chápejte, skočit ze skoro 2m vysoké zídky, po níž jsme posledních pár metrů šli. Zkušeně všichni měří zrakem výšku a uvažují nad návratem zpět a změnou trasy. Ovšem Doubravka, ještě zkušeněji, hází batoh dolů ze zídky, kam za pár vteřin s ladností slona dopadá. 🙂 Následuje ji celá smečka. Tudíž je náhle pod palbou, vlčata shazují svá zavazadla. Pak už jeden za druhým ze zídky padají jako švestky v létě. Až  už na zídce stojí pouze Ondra. Na chvilku se na jeho tváři objeví vyděšený výraz, který za moment vystřídá bláznivá radost ze ztřeštěných nápadů, a odhodlání skočit nejšvihleji ze všech. Výsledkem je téměř zmrzačený vedoucí, přizabité vlče a obdivné Ooooo.

Potom? Potom následovala 1. bitva vodních pistolí roku 2018. Svou chrabrost a až téměř voděodolnost v ní předvedli všichni přítomní chlapci. Ukázalo se v ní též, že pokud člověk nechce být promočen, musí zvolit jednu ze dvou (při této bitvě nově objevených a také osvědčených) variant – deštník (mazaně se jím vyzbrojil Ondra) a nohy (k útěku). Všechna zjištění o spojenectvích, zásobnících, dostřelu, bránění se apod. jsme pak ještě během dne mnohokrát využili (přesněji asi 5x).

Následovalo první pořádné stoupání. Nahoře nás překvapily pasoucí se ovečky, jejich bobky (jimiž byl vrcholek poset) a úžasný výhled. Také davy lidí. Poté jsme nebezpečně vysoký hřeben opustili, hezky a pohodlně po schodech. 🙂 Po překonání potoku a krátké cestě po oficiální cestě údolím (asfaltce), vedly naše kroky opět do kopce. Tentokrát tam na nás čekal kůň a kráva. Nebezpečnou cestou jsme seběhli dolů, naplnili zásobníky a zahájili dlouho trvající bitvu. Doplňovali jsme ještě u mostku a studánky.

Kolem 13:30 už jsme byli na náměstí v Řeporyjích a vybírali 3 kopečky zmrzliny. Největší úspěch měla citrónová a čokoládová. Po řádném vyválení se v trávě, napití z pítka a odpočinku, jsme vyrazili zpět.

Většinou jsme však volili jinou cestu. Na začátku zpáteční cesty jsme se vyškrábali do kopce a po zbytek dne už jen chodili z kopce nebo po rovince. Nahoře jsme začali hrát hru „Nálet, bomba, pštros, tygr…“, potkali pána, který stál jen tak uprostřed louky a kochal se, a našli zábavnou terénní cyklostezku se skokánky a zatáčkami, která je snad ještě zábavnější, když jí člověk běží.

Pak byla u mostku zahájena snad nejdelší a nejvodnější bitva všech dob – trvala od mostku až ke koupališti, a ještě i tam.

Po 16:00 jsme se sbalili a spěchali na vlak. K našemu zděšení měl inzerovanou dobu zpoždění 30 minut (později se na nástupišti roznesla zpráva, že vlak dokonce vůbec nepojede). Zvolili jsme proto alternativní dopravu autobusem. Pak metro, tentokrát linka B, doplnění nejnutnějších zásob (trochu jsme se ještě najedli, abychom vydrželi domů na večeři a nepadli) a cesta vlakem domů.

V 18:45 jsme se dobelhali (dobře, tohle mi nikdo neuvěří, vlčata z vlaku vždy běží a, bohužel, neohrabaně strkají do všech lidí kolem) ke svým rodičům. Unavení, opálení a po mokrém dni již suší jsme odjeli domů.

Doubravka

?>