Aquapark na Kladně – 9. – 10. 12. 2017

Každý rok musíme alespoň jedenkrát jet do bazénu. Je to tak samozřejmé jako třeba Vánoce bez sněhu, Silvestr s bambiliónem ohňostrojů prskajících ještě před půlnocí nebo Mrazík na Štědrý den. Prostě, kdybychom nejeli v zimě do aquaparku, svět by se přestal točit.:)

Tentokrát jsme ale vyměnili Slaný za Kladno. Po poledním koupání v parádním a zábavném bazénu, jsme tak hodinu svačili. Venku během našeho dovádění hodně přituhlo (dokonce později začalo sněžit !!!), a tak jsme celou dloooouhou hodinu okupovali prostor před pokladnami aquaparku. Kromě naštvané paní ze stánku od plavek, pár vylitých horkých čokolád, pár židlí umazaných od kečupu, neskutečného hluku a údajně námi vypitého cizího piva se to obešlo bez jakýchkoliv zvláštností.

Pak jsme vyrazili ven. Nejprve nás dlouho bavilo hřiště, pak hra „Kolik skautů se vejde do jednoho malého, dřevěného, dětského domečku“, následně hra s koulemi („Boj o poklad“) a v neposlední řadě i samotný sníh.

Když jsme byli dostatečně uběhaní a zmrzlí, vyrazili jsme dál. Prošli jsme téměř celé Kladno (bylo to však stále z kopce), než jsme se dostali do našeho vytyčeného cíle – Kladenských hutí. U dětí však tento krásný a monumentální prostor nesklidil takový úspěch jako u nás, vedoucích. Šli jsme tedy na faru, na naší základnu pro tento večer, noc a další ráno. Čekal nás tam milý a vstřícný farář, který nám vše ukázal a téměř nic nezakázal. 😉

Po rychlém nákupu večeře následovala její mnohem pomalejší příprava (aneb když necháte přípravu na vlčatech a skautech, kteří se neustále hádají, kdo to má jednodušší, kdo nic nedělá, kdo už toho udělal dost, a tak už nemusí pomáhat a podobně …).

Ještě před samotným spánkem jsme se s vlčaty vydali ven zahrát si hru v temných uličkách tajemného Kladna. Po návratu jsme se už jen vyzubili, svlékli a zalezli do spacáků, abychom všichni byli včas připraveni na Vítkovu (náš oddílový rádce) již téměř tradiční Pohádku.

Dalšího dne jsme brzy vstali, sbalili si, nasnídali se a vyrazili (dobře, bylo to sotva 5 metrů :)) do kostela. Z mých (a dalších vedoucích) obav, že chlapce budeme muset během bohoslužby vyvést ven, se stal údiv, jak šikovné děti vedeme. Celých 45 minut ani nedutali, poslouchali a zpívali… Mou hrdost z toho, jak skvělé a vnímavé chlapce mám v oddíle, umocnila ještě paní, která se ke konci zvedla a všem nám začala vyprávět, jak tajně s mužem skautovali (za minulého režimu), jak je šťastná, že vidí, že skaut (se stále stejným duchovním rozměrem) funguje dál a jak je ráda, že nás má kolem sebe.

Po tomto projevu díků (pouze za naši přítomnost :)) a dalších, které následovali po bohoslužbě, se nám opravdu těžko odcházelo. Ale co naplat, vlak jsme stihnout museli a slíbenou hru Boj o poklad také.

Domů jsme se vrátili brzy odpoledne. Snad náležitě plní nových zážitků.

?>